V nedávném příspěvku jsem zmiňoval důležitost sparingu. A rád bych se rozepsal o tom, jak ho vnímáme a proč ho děláme v té formě, v jaké ho děláme – s minimem ochrany a v plném kontaktu.
Učit se techniky a dělat drilly je velmi důležitá část tréninku, ale samotné provádění technik nožem do vzduchu nenaučí nic o vzdálenosti nebo reakci protivníka. Drilly zase často sklouznou k tomu, že se tréninkoví partneři prostě sesynchronizují, protože vědí, co přijde.
Jak to teda vyřešit? Děláme to pomocí sparingu nebo sparingově orientovaných drillů.
Pro zachování přirozených reakcí je velmi důležitá volba tréninkových simulátorů a ochranných pomůcek a respektování pár základních principů a respektování nebezpečí ostří – zásah gumovým nožem je lehké ignorovat, co ale kdyby byl ostrý?
Moc ochranných pomůcek svádí k ignorování hrozby, zásahů a k hození se do zbytečných výměn – ano, trénujeme i to, jak vyřešit takové soupeře (například lidi pod vlivem drog se tak mohou chovat), ale není žádoucí si vybudovat takové zlozvyky.
0:0 v noži je prostě lepší než 1:1 a i zdánlivě malý zásah může být fatální.
Žádné ochranné pomůcky zase znamenají, že jeden zásah do oka – i gumovým nožem – může být velmi nepříjemný a nebezpečný.
Proto používáme kvalitní ochranné brýle. Ty zajistí dobrý poměr reakce na útok a ochrany očí.
A s tím se pojí tréninkové nože. Pokud budete mít hliníkový, musíte techniky brzdit nebo se vystavit riziku zranění. Pokud budete mít nůž moc měkký, nebude se chovat jako skutečný nůž a soupeř bude mít tendenci zásahy ignorovat.
Proto máme speciální simulátory, které umožní bezpečně plný kontakt v plné rychlosti a tvarem, hmotností i těžištěm odpovídají skutečným nožům.
K tomu je potřeba chápat a respektovat lidskou anatomii a reflektovat místo zásahu i jeho sílu.
Co je ještě škrábnutí? Co je dotek? Co neprojde oblečením? Co už udělá dostatek práce? A co už je moc? Jak běžně lidi reagují na zásah do obličeje? Kdy zásah do ruky zastaví a kdy soupeř pokračuje dál?
Sice po úspěšném zásahu resetujeme situaci, ale vždy pokračujeme, dokud soupeř nezastaví.
Když zasáhnu, musím se dostat pryč ze vzdálenosti, kde hrozí kontr nebo posmrtný bod – a zároveň musím být připravený ho blokovat a případně přejít do klinče a získat kontrolu.
Protože nemáme pravidla, musím počítat s tím, že soupeř může použít údery, kopy nebo dělat něco nepředvídatelného.
Tady je opět ideální se domluvit, že třeba kop mezi nohy není dobré dělat plnou silou, ale soupeř by měl zásah reflektovat – jinak může sparing rychle eskalovat.
A stejně přistupujeme ke sparingu se všemi zbraněmi i v boji beze zbraně. Absence pravidel znamená, že je potřeba počítat se vším – od zásahu do rozkroku, očí, krku, strhů, úderů, kopů, pák – a to kompletně mění hru a do jisté míry stírá rozdíly ve váze a zkušenosti.
Náš styl není o výhře nad zkušenějším soupeřem, ale o jeho neutralizaci a zrušení jeho útoků.
Sparing není povinný, dokud se na něj student necítí, ale časem u nás spárují prakticky všichni – bez rozdílu pohlaví, zkušeností nebo věku.
Jde o to navzájem se posouvat a růst, užít si radost z pohybu a z boje – a ne si něco dokazovat a vytvářet zbytečné bloky a strachy.
Tímto bych chtěl poděkovat každému, s kým trénuji nebo jsem kdy trénoval. Každý sparing je pro mě obrovská zkušenost a posun dál. Různí lidé, různé styly, různá úroveň, různá taktika. Bez lidí, se kterými trénuji, bych se neposouval. Díky za to.